"Neřvi, nic se ti neděje! Mám ti dát důvod?"

14.12.2022

"VŽDYŤ SE PŘECE NIC TAK HROZNÝHO NESTALO, TAK NEBREČ!" vychází z našich úst když nechápeme, proč to dítě zase řve. Tento článek ti to pomůže objasnit, pochopit a zamyslet se nad tvou konkrétní situací.

Zareagovali jste touto větou (nebo podobnou) někdy na emoci svého dítěte?

Zkus si nad touto větou popřemýšlet a zabrousit i do vlastních vzpomínek, pamatuješ si ji z dětství? A pokud ano, jak jsi se při ní cítil/a?

Dospělácko/dětský slovník:

🤬DOSPĚLÝ ŘÍKÁ (rodič, učitel, teta ze vsi):
Nebul, vždyť to přeci nemůže tak bolet.

😥CO MOŽNÁ SLYŠÍ/VNÍMÁ DÍTĚ (Pepíček):
Tvá bolest není dostatečně veliká, abys mohl plakat. Zakazuji ti plakat, když tě něco bolí. Vnímáš špatně své tělo. Nerozumím tvému problému.

🤬DOSPĚLÝ ŘÍKÁ:
Neřvi, nic se nestalo. Mám ti dát důvod řvát?!

😥CO SLYŠÍ/VNÍMÁ PEPÍČEK:
Tvůj problém není hoden tvé emoce. Je to blbost. Nejsi dost silný, když kvůli takový kravině řveš. Pokud nepřestaneš projevovat svou emoční reakci, dám ti OPRAVDOVÝ -vlastní- důvod řvát. Pouze já vím, kdy a proč je a není na místě plakat, ty o tom nejsi schopnej rozhodnout - TY TO NEVÍŠ. Nechováš se, jak si představuji, nejsi hoden mé lásky.

🤬DOSPĚLÝ ŘÍKÁ:
Pokud nepřestaneš okamžitě řvát, tak.... (výhružka - trest, manipulace..)

😥CO SLYŠÍ/VNÍMÁ PEPÍČEK:
Okamžitě udus tuhle svoji reakci/emoci. Schledávám neadekvátní ji na tomto místě v tento okamžik projevovat. Pokud to okamžitě nezměníš, příjde trest = pokud se okamžitě NEPŘESTANEŠ TRÁPIT A PŘIROZENĚ PROJEVOVAT, PŘIJDE TREST.

POKUD JSI BYL/A V DĚTSTVÍ NEDOBROVOLNÝM POSLUCHAČEM PODOBNĚ LADĚNÝCH VĚT, MOŽNÁ:

👉máš potlačené emoce, které se schovávají pod povrchem a někdy to v tobě pěkně vře - ale nejde ven
👉máš v sobě zmatek, svým emocím moc nerozumíš nebo nedůvěřuješ
👉máš pocit odpojenosti
👉nevíš čí jsi
👉necítíš se sebevědomě
👉často odpovídáš: já nevím
🤏máš strach/ neumíš se naplno projevit a říkat, co si opravdu myslíš
👉trpíš nerozhodností
👉nevíš, co vlastně chceš
🤜necháváš si vše líbit - srát na hlavu
👉snažíš se moc neprojevovat, nechceš vyčnívat
🤔a nebo máš potřebu se projevovat za každou cenu
👉neumíš projevit emoce v jejich plné síle, ani se v nich vyznat
👉neumíš SEBE projevit a vyjdřit se, jak bys potřeboval/a
🤔a nebo máš záchvaty vzteku
👉snažíš se být za každou cenu pozitivní (jen tak tě budou mít přeci ostatní rádi)
👉možná máš i psychické obtíže, panické ataky, deprese atd.
🥸My dospělí totiž!
🧨nebrečíme - musíme být dost silní! Jo a! Chlapi ti nebrečí vůbec, to je přeci slabost!
🧨neumíme jakýkoliv vztek ventilovat a ani nevíme jak - to se přece nedělá, nejsem zlý člověk!
🧨ale ani neskáčeme radostí na veřejnosti - to bychom ztrhávali moc pozornosti a asi se cítili i tak nějak nepatřičně.

ZMĚNA PERSPEKTIVY

Je třeba si uvědomit, že za emoční reakcí našeho dítěte je vždy nějaký důvod. Tohle budu připomínat neustále - co je pro nás blbost, může být pro naše dítě (ale i třeba jiného dospělého) zásadní událost!

➡️Pokud je ten důvod konkrétní, emoce přichází bezprostředně po události - to je to ta snažší část (Pepíček se uhodil a pláče).
➡️Často ale není tak zjevné, co emoci spustilo. Zdá se, že se odehrává z čistajasna - odehrává se v kontextu dlouhodobějších událostí, pocitů. Něčeho, z čeho je naše dítě (nebo já? :) ) už delší dobu rozrušené, stupňuje se to nebo opakuje. Nejčastěji je tím pravým důvodem nedostatek pozornosti, potřeba lásky... Děti v takovém případě často sami nechápou, kde se ta emoce bere. 🗣Například se dítě může večer vztekat, rozčilovat, je nespokojené... Nechápe důvod a ani my tomu nerozumíme a tak možná nadáváme nebo vyhrožujeme. Důvod ale může být prostý, dítě je unavené, nedokáže popsat svou emoci (rozčilování) a dát ji do souvislosti právě s únavou a tak se projevuje vztekle. Příčinou mohou byt i velké/zásadní změny (rozvod, tehotenstvi, nevhodne chovani rodinneho prislusnika, sikana....), tam je ta prace samozřejmě ještě náročnější, těžší a to důležitější!!
‼️Je naším úkolem hledat emoční souvislosti, nechat dítě emoci prožít, provést ho touto emocí, být tam pro něj a naučit ho, jak s danou emocí pracovat. (Nevíš? Napiš!)

🤔Pokud budeš Pepíčkovi pocity/emoce shazovat nebo mu je dokonce zakazovat, s největší pravděpodobností se naučí v sobě emoce potlačovat. Možná si budeš chvíli mnout ruce, jak tvá výchova zabrala, že máš klid.... Pepiček ale neudusí tu emoci jen "teď", nebo jen "v dětském věku" a "jen před tebou", ale třeba už navždy... Uzamkne je před světem i před sebou.

🤯Pepíček se navíc naučí, že jiný člověk - "autorita" - ví lépe, jak a proč se cítí, co je pro něho dobré a co špatné, jak by se (ne)měl chovat... Naučí se odevzdávat svojí sílu a zodpovědnost za svůj život do rukou druhých (rodič, učitel, doktor, šéf: ostatní ví přece nejlépe, jak se cítím a jak bych se měl vyjadřovat.🤷🏼‍♀️
Toto téma by bylo opravdu na dlouhé rozepisování. Kde všude a jak jsme se jako děti setkali s nerespektem dospělých a nedůvěrou v náš prožitek. Pamatuješ si, kdo shodil nějakou tvou silnou emoci/pocit v dětství? Ve škole, u lékaře, doma? A co to v tobě spustilo? Napiš do komentáře.

Btw 🤌 Potlačené emoce - neznamenají jenom dusení vzteku, pláče, smutku. Dospělí občas i nelibě reagují na příliš pozitivní a radostné reakce dětí. I tím mohou v dětech převézt pocit čiré radosti na pocit hanby, což vede k tomu, že se v dospělosti neumíme ani opravdově naplno radovat - možná to sedí i na tebe, možná ne. :)

V SOUVISLOSTECH

Proč nás dospělé vlastně ty dětské emoce tak hrozně dráždí?🤯

Jako děti jsme slýchávali pravděpodobně ty stejné věty, které teď často sami používáme. Jinak to ani neumíme, jinak nás to nikdo nenaučil - pokud jsme se to v dospělosti nerozhodli vědomě změnit a dělat jinak.

Když vidíme u druhých emoce, které neumíme projevit a nebo si nedovolujeme je projevit (ať už ty, co považujeme za "pozitivní" či "negativní"), dost nás dráždí - jakože fakt hodně! 🤡

Může nám být až fyzicky nepříjemné vidět jak někdo brečí, příliš radostně se projevuje, vzteká atd. Tomu se říká zrcadlení: co nás na druhých sere, s tím máme sami nějaký problém, prátelé. 🧐 Je to super ukazatel, na čem bychom měli zapracovat.💪

Zkus to jinak - RYCHLONÁVOD

🧐ROZPOZNAT EMOCI DÍTĚTE (příčina)
➡️ POCHOPIT JEJÍ KONTEXT
➡️ BÝT U NĚJ
➡️ PROVÉST HO EMOCÍ (plus zohlednit, že emoce vypíná naše racio)
➡️ NAUČIT, JAK S NÍ PRACOVAT🎉

Pokud bys to chtěl/a probrat více do hloubky, svěřit se či poradit konkrétněji, jak na to, napiš si o konzultaci.

POZNÁMKA: Každý jsme jiný (temperament, výchova, geny, buněčná paměť, rodová zátěž....) a jinak na nás výchova a vlastně celý život dopadá. Součástí procesu je spoustu okolností, které nelze na pár řádcích shrnout, natož zobecnit a aplikovat na všechny. Tento text slouží k uvědomění, kam může bagatelizování dětských emocí vést. Netvrdím, že je to tak vždy a u všech, rozvádím pár možných souvislost z tisíců. Okolností je vždy mnohem více.

MÁ VZPOMÍNKA

V tomto ohledu jich mám opravdu mnoho, ale tahle je supervýstižná k tématu.

Já cca 10 let. S babičkou, dědou a dalšími vnoučaty jedeme na koupaliště. Zastavujeme, vyndáváme věci z kufru. Babička zavírá kufr, ten se odrazí - o mojí hlavu. Brečím.. hodně... Babička mi říká, že to je nesmysl, že mě určitě tím kufrem nepraštila, že to by přeci věděla a tudíž, logicky, jsem si to vymyslela - podotýkám, že to řekla s takovou grácií a sebejistotou, že jsem i já sama začala pochybovat, jestli si to snad fakt nevymýšlím a ta hlava mě nebolí přeci jen z něčeho jinýho. No nic, řvu dál, sahám si na hlavu, krev na ruce.

Brečím ještě víc! Ne z bolesti, ale z toho nepráví, které cítím ze strany babičky. Hrozně mě mrzelo, že mi nedůvěřuje v tak citlivém momentu. Že mi ublížila a postavila se k tomu tak, že si to vlastně celé vymýšlím a hrozně přeháním. Čekali byste omluvu, objetí? Babička: "prosimtě tak nebreč, vždyť to zas tak hrozně určitě nebolí." No nechápala, ze nevyvadím jen kvůli fyzické bolesti... Byl to jeden z momentů, který mne měl naučit právě to, že dospělý rozumí lépe mým emocím, mé bolesti. Naučit, že má bolest není hodna pozornosti, omluvy, důvěry ani útěchy...

Neříkám, že právě tato jedna událost u mě vedla k potlačení emocí. Většinou to není jen o jedné vzpomínce (ale může být). Byla toho ale nedílnou součástí.

Kvůli některým mým zážitkům jsem dlouho považovala pláč za projev slabosti. Vztek jako něco nepatřičného a bolest jako něco, co mi mohou druzí způsobovat a ja s tím musím být ok, silná a odolná.. A takhle to v těch našich roztomilých hlavičkách funguje. Co konkrétně způsobila tato: nic mě nerozhází. Až když mě druzí politují, jsem z toho v prdeli a teprve si uvědomuji, co se to vlastně děje. Tj. Vytvořila ve mě konkrétní program (vzorec chování). Neuvědomovat si psychickou bolest, kterou mi někdo způsobuje.

Dnes už to mám díky práci na sobě naštěstí jinak. :)